neděle 15. července 2018

Tak jsme včera vyrazili




Včera se nám podařilo úspěšně a bez jakýchkoli technických problémů dojet ze Dvora Králové nad Labem do Doudleb nad Orlicí a zpět. Proč to takhle vítězoslavně píšu? Protože jsme jeli našim „veteránem“. Ráno slyším tiché startování i chod benzinového motoru, potom trochu hlasitější diesel a na závěr opět benzin ale opravdu hlasitě k tomu i hustý bílý kouř. To naše Škoda 120L z roku 1979 více jak po dvanácti letech zase někam pojede. Jako první se pochopitelně pojede k babičce s dědou, kteří nám tento šperk věnovali, když se děda už díky stáří přestal cítit na to, aby jezdil. Touto cestou jim chceme předvést a poděkovat. Zúročí se tak i naše snaha, kdy jsme sháněli díly, rady a leželi pod autem zamazaní tu od brzdové kapaliny tu od motorového či převodovkového oleje. Dělíme se pro jistotu na dvě skupiny, taťka zkušený to řidič škodovek a brácha, jako hrdý majitel a poplatník ekologických a jiných poplatků. Druhá skupina je servisní ve voze téže značky, ale o bezmála čtyřicet let mladším. Časový rozdíl je opravdu znát, 120cítky odborníci už v době vzniku označovali za zastaralou koncepci ať už motor vzadu nebo spousta technický řešení, daných také tím, že na východě nebyli dostupné určité technologie a materiály. První, čeho si řidič všimne, je, jak jsou sportovně u sebe pedály a jak jsou vyosené ke středu vozu, člověk si připadá, že na silnici kouká jen levým okem, protože ho to nutí sedět šikmo. Potom za sebou zaklapne dveře, ozve se on charakteristický zvuk, mě známý už od dětství, v tomhle autě rozhodně nechci bourat, pomyslí si většina. Potom člověk otočí klíčkem a … Ještě je potřeba otevřít sytič a dopřát motoru bohatší směs. Potom již můžeme startovat, trvá to déle než u moderních aut, ale po několika otočeních se zvuk agregátu za zády rozhodně nedá přehlédnout. Každý si neodpustí polechtat plyn, ale opatrně, motor je ještě studený. Řízení je nepřesné, ale hlavní zábavou je kroutit tenkým volantem při nízké rychlosti, člověk si výborně pocvičí „horolezecké svaly“ na rukou. Interiér vozu se chová jako ozvučnice, člověk docela přesně pozná podle toho, co zrovna vibruje, jaké má motor otáčky. Jízda se nám všem líbila a hlavně nám mladším řidičům, protože moderní auto nám nabídne adaptivní tempomat, udržování v jízdních pruzích, několikrát vyšší výkon, infotaiment s navigací. A těch airbagů. Babička s dědou byli moc rádi, děda se i nechal kousek svézt. Cestou zpět jsem měl tu čest řídit já, pochopitelně policejní hlídka si nemohla s úsměvem dovolit nás nezastavit. Jenže ono zastavit, to musí řidič zvyklý na moderní auta skoro dopředu naplánovat, protože brzdy nejsou tak jedovatě ostré jako u dnešních aut, ale skutečnost, že je auto téměř o polovinu hubenější, při brždění pomáhá. Vše máme v pořádku a můžeme prý pokračovat dále, jenže někdo nechal otevřený sytič a motor nám nechce naskočit. Hlídka nás naštěstí roztlačovat nemusela, motor nám po zavření nastartoval. Byl to pěkný výlet, jistě zase někdy někam vyrazíme. 




1 komentář: