neděle 15. července 2018

Tak jsme včera vyrazili




Včera se nám podařilo úspěšně a bez jakýchkoli technických problémů dojet ze Dvora Králové nad Labem do Doudleb nad Orlicí a zpět. Proč to takhle vítězoslavně píšu? Protože jsme jeli našim „veteránem“. Ráno slyším tiché startování i chod benzinového motoru, potom trochu hlasitější diesel a na závěr opět benzin ale opravdu hlasitě k tomu i hustý bílý kouř. To naše Škoda 120L z roku 1979 více jak po dvanácti letech zase někam pojede. Jako první se pochopitelně pojede k babičce s dědou, kteří nám tento šperk věnovali, když se děda už díky stáří přestal cítit na to, aby jezdil. Touto cestou jim chceme předvést a poděkovat. Zúročí se tak i naše snaha, kdy jsme sháněli díly, rady a leželi pod autem zamazaní tu od brzdové kapaliny tu od motorového či převodovkového oleje. Dělíme se pro jistotu na dvě skupiny, taťka zkušený to řidič škodovek a brácha, jako hrdý majitel a poplatník ekologických a jiných poplatků. Druhá skupina je servisní ve voze téže značky, ale o bezmála čtyřicet let mladším. Časový rozdíl je opravdu znát, 120cítky odborníci už v době vzniku označovali za zastaralou koncepci ať už motor vzadu nebo spousta technický řešení, daných také tím, že na východě nebyli dostupné určité technologie a materiály. První, čeho si řidič všimne, je, jak jsou sportovně u sebe pedály a jak jsou vyosené ke středu vozu, člověk si připadá, že na silnici kouká jen levým okem, protože ho to nutí sedět šikmo. Potom za sebou zaklapne dveře, ozve se on charakteristický zvuk, mě známý už od dětství, v tomhle autě rozhodně nechci bourat, pomyslí si většina. Potom člověk otočí klíčkem a … Ještě je potřeba otevřít sytič a dopřát motoru bohatší směs. Potom již můžeme startovat, trvá to déle než u moderních aut, ale po několika otočeních se zvuk agregátu za zády rozhodně nedá přehlédnout. Každý si neodpustí polechtat plyn, ale opatrně, motor je ještě studený. Řízení je nepřesné, ale hlavní zábavou je kroutit tenkým volantem při nízké rychlosti, člověk si výborně pocvičí „horolezecké svaly“ na rukou. Interiér vozu se chová jako ozvučnice, člověk docela přesně pozná podle toho, co zrovna vibruje, jaké má motor otáčky. Jízda se nám všem líbila a hlavně nám mladším řidičům, protože moderní auto nám nabídne adaptivní tempomat, udržování v jízdních pruzích, několikrát vyšší výkon, infotaiment s navigací. A těch airbagů. Babička s dědou byli moc rádi, děda se i nechal kousek svézt. Cestou zpět jsem měl tu čest řídit já, pochopitelně policejní hlídka si nemohla s úsměvem dovolit nás nezastavit. Jenže ono zastavit, to musí řidič zvyklý na moderní auta skoro dopředu naplánovat, protože brzdy nejsou tak jedovatě ostré jako u dnešních aut, ale skutečnost, že je auto téměř o polovinu hubenější, při brždění pomáhá. Vše máme v pořádku a můžeme prý pokračovat dále, jenže někdo nechal otevřený sytič a motor nám nechce naskočit. Hlídka nás naštěstí roztlačovat nemusela, motor nám po zavření nastartoval. Byl to pěkný výlet, jistě zase někdy někam vyrazíme. 




sobota 7. července 2018

ViaFerrata/ klettersteig týden ve Vychodním Tyroslku.


Sobota ráno, už nemohu dospat, tak vyrážím směr Praha, Plzeň, Regensburg, Mnichov, Kufstein (tam se to pěkně objede mimo 1,5 km Rakouské dálnice…), Kitzbühel, Mittersill... Obvyklá kolona před Kufstein, po několika chvilkách mě to přestane bavit, tak to objíždím lovím kešule a dávám si oběd. Stejně je to pohoda jet sám, nikdo mi nediktuje (kromě německé neomezené rychlosti na dálnici), zda jedu moc pomalu nebo moc rychle… No nutno konstatovat, že O3 s jednaosmičkou jede rozhodně lépe než 1,4TSI, ale benzín (v tomto režimu jízdy) ji chutná jak zkušenému pijákovi cokoli s obsahem alkoholu. Od Kufsteinu mi dělá společnost telefonicky kolega, který právě dokončil svou verzi mini operačního systému, kdesi nad rybníkem Vidlákem, už se těším na další podrobnosti. V Uttendorfu se ubytovávám v house Monika, majitel umí snad ještě hůř anglicky než já, ale snídani jsem ho zlomil na 7:30, chudák bude muset stávat o hodně dřív a v neděli… Procházím se po této malebné vesničce i okolo říčky Salzach, potom ke sportovištím a pěknému jezírku, pak na náves, z části pokrytou močůvkou, no jsme v Rakousku tom nádherném. :-)



Neděle
po snídani šup šup do Kaprunu, nejprve k soutěsce, do infocentra přečerpávacích elektráren a potom dál k jezeru nad soutěskou, ale před parkovištěm u lanovek na ledovec GletscherJet. Pěkná procházka ospalým ránem okolo jezera. U parkoviště pro návštěvníky přehrady mě paní otáčí, že zde mají jednou ročně bikeři event a to zrovna dneska. Mohu prý počkat do dvanácti a potom to už půjde nebo jít pěšky, ale mluvila o čtyřech hodinách, takže Snežkovské dilema naruby. Uvažuji zda se to dá stihnout, určitě bez té farraty na Grossglockneru. Jedu se tedy podívat do Kaprunu k hradu, nacházím pomník s rudou hvězdou a procházím se okolo hradu, dávám si oběd a zjišťuji, že to čekání nebylo tak strašné (to hledání kešek prostě nějaký čas zabere…).

Rychle si vše potřebné zabalit, od posledně si mlhavě pamatuji, že by se mělo nejlépe zaparkovat až nahoře abych nemusel cupitat všechna patra nahoru, ale na tušení jsem nedal, takže po schodech nahoru a vyrazit k pokladně, i tak je zde už trochu fronta, ale jde jim to od ruky, takže stojím před budovou s lístkem za 22 EUR a autobus zrovna zavřel dveře, hodím po řidičovi prosebným úsměvem a už pěkně děkuji a řítíme se tunelem k dolní stanici plošiny. Cesta plošinou už není na podruhé tak pozoruhodný technický zážitek jako poprvé, ale i tak to jde. :-) Nahoře na nás čekají autobusy, které nás dovezou až k horní přehradě. Tam se jen rychle rozhlédnu a udělám pár fotek a jde se k ferratě MoBo 107, takže k patě hráze, zde je lánový vrátek, který mě doveze až k té betonové mase. Zde ani nemusím čekat na další ferratisty, protože z vrchu hráze mám přihlížejících habaděj až mě takové obecenstvo přivádí do rozpaků a pokud bych náhodou spadl, tak by jistě někdo zavolal pomoc a ještě bych měl spoustu foto i video dokumentace pro pojišťovnu. Ferrata je to lehká, z pravé strany hráze (proti proudu) se postupně traverzuje na druhou stranu, kde je lanový most. Většinou jsou zde malé chyty jako na umělé stěně párkrát dřevěný žebřík a na konci se cesta rozdvojuje, volím pochopitelně tu náročnější (co kdyby nahoře přihlížela třeba nějaká sličná dívenka, že :-). Najednou lano končí a je potřeba se zhoupnout na druhou stranu cca pět metrů, navijáček šikovně lano vrátí do původní polohy pro dalšího lezce (musel jsem si tento úsek, jako většina, dát ještě jednou). A to je konec, naštěstí na výčnělku mezi dvěma hrázemi už je nová ferrata (klettersteig höhenburg), dám si ji rovnou dvakrát. Při sestupu mě udivuje jak jsou všichni co teprve jdou nahoru udýchaní… :-) Dole u restaurace slyším češtinou komentovaný můj výkon, nabízím, že jim set půjčím, ale prý se jim dělá špatně jen z toho když mě pozorují. Uvažuji, zda bych si z časových důvodů mohl ještě jednou dovolit vyběhnout hráz, německy mluvící dvojice mě pouští za chvilku zde potkávám skupinku Čechů, tak si spolu chvilku popovídáme, děkují, že jsem je upozornil na to, že dva mají opačně sedáky… A už jedu autobusem dolů spolu s alpinisty, kteří se stanou doplňkem pro arabské fotky naštěstí mě si o pózování nepožádali…




Z Kaprunu jedu do Zell am Zee a potom údolím na Grossglockenr strasse, paní mi poradí, teda na můj výslovný dotaz, že při návratu je možné si dokoupit zpáteční kupón jen za 12 EUR dobrý tip, škoda, že se nezmínila, že když bych počkal půlhodinku tak bych platil místo 36 EUR jen 26 EUR. Ale kdo by to počítal, že. :-) Ale to už si vychutnávám onu klikatou cestičku až do 2 504 metrů nad mořem, v kopci předjíždím jen jednoho trojkového bavoráčka který vážně nezdravě kouří… V klikatých zatáčkách je zadní víceprvek jednaosmičky vážně znát. Nahoře běhají sice mračna, ale Glockner se občas ukazuje, také zde potkávám testovací vozy čínského Volva, dle popisků a měřících zařízení na kolech testují brzdy. Cestou dolů jedu skoro úplně sám, protože v protisměru už auta nahoru jet ani nemohou, protože je už zavřeno. Jediné co už nestíhám je vyhlídka France Josefa, ale cestou zpět se sem jistě podívám. Po chvilce jízdy už projíždím podvečerním Lienzem a pokračuji do k ubytování, diví se, že jsem přijel sám a ještě o den dřív, prý. Ukazuji jim rezervaci, po chvilce bádání zjišťuji, že penziony Klause jsou tu dva, jinak jsou tu ještě asi další dva domy, jeden hrad a nic víc. Takže to už mě s úsměvem vítá paní Trojerová milá a starostlivá učitelka němčiny. Jako bonus mi každý den přináší čerstvé mléko, no bezva. Prý na GrossGlockner strasse ještě nikdy nebyla… O naší domovině se nejprve zmíní, jako o Československu. :-)

Také jsem se ještě stavil v Kaprunu v kapličce vzpomínce uhořelým ve vláčku, který jezdil na ledovec. Smutná to událost, bohužel hory si vybírají svou daň. Překvapilo mě, že zde mají i v češtině napsáno "památce obětem požáru", to mě připadne hrozné, když to bylo technickým "hoštaplerstvím hodné Sovětské jaderné elektrátny".





Pondělí
Skoro celý den prospím a snažím se zbavit chřipky, jen odpoledne si jedu do nádražní lékárny „Bahnhofsapotheke“ pro acylpyrin, preventivně jsem si připravil název kyseliny acetylsalicylová bohužel mladá slečna netuší o co se jedná. Se starší lékárnicí se domluvíme na Aspirinu.

Úterý
Dnes už by to mohlo být lepší, ale stejně nic moc, dělám si tedy procházku k nedalekému hradu s věžičkou nad ním, jo už to bude lepší…




Středa
Dnes se vydávám k vesničce Ötting, kousek dále je via ferrata, pardon kletersteingh s názvem ÖTK začíná u starého mlýna zde si povídám se skupinkou Čechů s hejnem malých dětí, ferratu si dám ještě jednou. To se zase potkávám asi se skupinkou Maďarů. Cestou zpět si udělám zajížďku prohlížím si letišťátko s připraveným žlutým záchranářským vrtulníkem, naštěstí nikam letět nemusel. V Lienzi nejedu centrem, ale vezmu to přes řeku a projdu se po městě a když už jsem tady, tak jedu po druhé straně řeky několika vesničkami, kde si fotím zajímavou kombinaci muškátů na balkonech a fascinující štíty zdejších hor. Cestou jsem jel kolem soutěsky Galitzenklamm, mají to rovnou pět klettersteigů, to bude plán na čtvrtek.



Čtvrtek
Jak bylo již napsáno, dneska zaplatíme 5 EUR za vpuštění do soutěsky a začneme stejnojmennou ferratou, která vede přímo soutěskou, takže cítím tu vodní tříšť z vodopádů nad nade mnou, lezeme společně s nějakou starší ženou, po chvilce jejímu tempu nestačím, to jistě ta chřipka. :-) Kletersteig končí pod vyhlídkovou dřevěnou lávkou odkud nás opět pozorují nelezoucí, ale ohelmení návštěvníci soutěsky. Dále pokračuji za onou ženou na ferratu Adrenalin, je to Eko tedy dost těžká cesta. V romantickém místě si u koryta řeky dávám svačinku, však se také bude enegie hodit i moje předlezkyně už neleze tak rychle jako před chvilkou… Nalezli jsme celkem 250 výškových metrů a délka ferraty je 560 metrů ještě, že jsou nahoře dvě lavičky, kochám se nejprve štítem hory, který je součástí masivu, kam bych se rád vydal zítra. Potom se dívám do údolí směrem na Lienz a to už mě čeká dle popisu asi 1,5 hodinky dolů. Dole potkávám skupinku lidí, kde se na mě tak pěkně usmála jedna tmavovláska. Až potom se znovu potkáme a dle vybavení zjišťuji, že jsou to Češi, prý z Plzně. Už si říkám, že to Éčko bylo vážně dost, ale když vidím ten můstek na ferratu s názvem Dopamin, ale je to taky Éčko… No tak už lezu… je to jen pár, tedy 150 výškových metrů… A navíc na konci je pěkná lavička s výhledem, po docela slušné trošce námahy tam sedím a po chvilce mě dohání asi Rakušan, ale na lavičku kašle. Jdu tedy za ním dolů je to áčko-béčko jen v jednom místě céčko. No a vlastně jsem si neprohlédl všechny ty atrakce v lanovém parku, tak už poněkolikáté procházím pokladno a pokladní jen přikyvuje. Ale když jdu okolo nástupu na Endorphin-kttersteig je to Céčko, tak na závěr. V polovině tedy za žebříkem to vzdávám protože bych se za bouřky nerad držel nádherného hromosvodu, ale předlezkyně pokračuje, na sestupové ferratě se opět setkáváme a s pocitem bezpečí se dole odcvakávám a co nejrychleji vzdaluji od hromosvodu. Akorát začalo nádherně pršet, ale to mi vůbec nevadí, už sedím v autě a v apartmánu si dávám večeři.




Pátek
To byl teda den, pršelo a vůbec bylo nádherně ošklivo. Tak jsem alespoň vyrazil na výlet do vesničky odkud většina lidí vyráží pokořit samotný Grossglockner, tedy do Kals am Großglockner, bohužel Lienz byl nádherně ucpaný, ale nakonec jsem se ale odpojil na kruhovém objezdu a vydal sem proti proudu řeky Isel až do Kienburgu, kde se začíná klikatit cesta do Kalsu. Na úvod nás přivítá nádherný vodopád potom samotné městečko. Shodou náhod (díky hledání keší) jsem se podíval přímo k chalupě kde ..., to se bohužel ztratilo v německém překladu. Prošel jsem se ke skalní kapličce a chtěl jsem se podívat až k Lucknerhaus, ale vzhledem k mlze to bohužel nemělo moc cenu.




Sobota

Ano dnes si to vynahradíme, dnes jsem se pokusil vstát "brzo ráno" a hned jsem vyrazil směr Lienz, ale včas jsem odbočil a vydat se směrem k Karlsbader Hütte, kde je nádherné jezero "Laserzsee" a hlavně odsud se nastupuje rovnou na několik ferrat. Zvolil jsem tu na vrcholek Seekofel, což je druhá nejvyšší hora místních alp. Jen samotná chata a přilehlé jezírko se nachází v nadmořské výšce 2260 metrů nad mořem. Poté stačí chvilku stoupat do sedla odkud samotná ferrata začíná. Místy jsem potkával protijdoucí, ale na vrcholu jsem byl úplně sám a také jsem si to náležitě užíval. Uvidíme, zda se alespoň jedna fotka povedla. :-) Až sem pojedu příště, tak už díky tomu, že jsem si úmyslně zvolil jinou zpáteční cestu od chaty k parkovišti, že je lepší od parkoviště vyběhnout na nádhernou louku se dvěma chatičkami ve výšce nad dva tisíce metrů, potom si vylézt ferratu Zillinkopfe a tím pro tuto chvíli stoupání končí. Nyní se jde téměř po vrstevnici až k chatě. Zde je lepší Pannorama ferrata, která vede přes několik vrcholů až na Große Sandspitze (2 770 mnm) což je nejvyšší hora zdejší oblasti Alp.