Sobotní den strávený na 120 % nebo 130 %

Dnešní den pro nás začíná 0:25, kdy už s lepší společností přijíždíme do stanice Kačerov. Chvilku čekáme a posloucháme jak nelehký úkol mají pracovníci ostrahy. Naštěstí opilec se už uklidnil a obsluha nám kontroluje lístky na unikátní projížďku nočním metrem. Hlavní pořadatel nám nejdříve udělí základní bezpečnostní pokyny a hned scházíme do stanice, kde na nás čekají tři původní vagony soupravy sovětské výroby. Na vozu s číslem 1085 studuji tabulku s konstatováním, že moje dvousemestrová exkurze do azbuky je už nutně pokryta prachem ale „zdelano v SSSR" jsem ještě přečetl.

Vždy mně v těchto vagonech fascinovalo chromované držadlo od deštníku u stěny za koženkovou lavicí. Ve skutečnosti se jedná o rukojeť pro nouzové odjištění dveří. Jak z opery jsou také kryty stropních svítidel. Dalším výrazným detailem je tlačítko záchranné brzdy s výraznou červenou tečkou na konci nezdravě dlouhého ukazováčku. Spolu s ostatními účastníky si fotíme soupravu metra ze všech stran, ale to se již z reproduktoru ozve nějaký neznámý hlas s povelem „Ukončete nástup, dveře se zavírají“. V porovnání s novodobými vozy mají tyto ještě žárovkové osvětlení, které při přejezdu v mezerách v napájecích okruzích pohasínají. K tomu nám hlas z reproduktoru vypráví, jak je metro složitý organismus a kolik lidí, které běžně Pražané v metru nepotkají, zajišťují ale jeho bezproblémový chod. Jak je každou noc ve zkratovacích stanicích odvedeno z napájecích okruhů zbytkové ale stále nebezpečné trakční napájení. Jak projíždějí tubusy metra servisní soupravy i to jak pochůzkáři procházejí a kontrolují každý metr kolejí v tunelech. Ve stanici Pražského povstání se po skupinkách namačkáme do místnosti s ovládacím pultem, kde nám pracovník předvádí řízení jeho malého nádraží. Na Vyšehradě si prohlížíme místnost dohledu stanice, prý tu mají nové televize, ale pořád dávají ten stejný pořad, stěžuje si pracovník s úsměvem. Mimo jiné nám ukazuje část panelu, na kterém jsou počítadla příchozích a odcházejících pasažérů. Nedá mi to a hned se pokouším u turniketu přerušovat infračervené paprsky tu jedním a tu druhým směrem. Skutečně to funguje, obě počítadla opravdu fungují.

Ve čtyři ráno uléhám ke spánku, už vím, že dnešní jistě poutavou přednášku o Turrisu asi zatáhnu jako za starých časů. Ještě štěstí, že si ji budu moci v klidu a klidně ve 4k rozlišení pustit později. Mou první přednáškou na letošním Install Festu je duo Linuxových „celebrit“ české kotliny Petra Krčmáře a Ondřeje Caletky. Skutečně jsem nevěděl, že součástí BusyBoxu je i miniaturní web server nebo po Petra nepostradatelný terminálový kalendář. Díky jejich poutavému vyprávění čas, jim vymezení, rychle uplyne a už odcházím si připomenout studentské gurmánské zážitky. Po jednom pečeném vrabci děláme kulisu u točení rozhovorů. Prý je potřeba najít vhodné pozadí, kontejner s modrým víkem je naprosto ideální, nejsou přeci žádná televize Noha.

Oskar volí poněkud decentnější kulisu svého rozhovoru. U vchodu jsem si všiml mapy, kde může každý účastník zapíchnout špendlík přestavující místo, odkud daný účastník přijel. Paní učitelko zeměpisu, doufám, že jsem zelený špendlík do slepé mapy zapíchl alespoň přibližně Dvora Králové. Ale to již poslouchám další zajímavou přednášku o ARMovských procesorech, vždyť ARM hýbe světem. ARMovská tématika pokračuje povídáním o GPIO u RasberyPi. Pro mě poslední částí Install Festu je povídání o SDR. Jen škoda, že tato problematika je tak široká, že za 55 minut ji není možné ani nastínit, ale Jenda Hrach se o to úspěšně pokusil. Odcházím okolo našeho bloku číslo devět k Petřínské rozhledně a zjišťuji, že je to právě deset minut, co odjela zubačka. Prý jezdí každých patnáct minut, a je zajímavé, že odjíždí vždy ve stejnou dobu zespoda i shora, no musím to ještě prozkoumat. Jdu tedy parkem a kochám se pohledy na stověžatou Prahu v podvečerním slunci. V centru se po stylu Jamese Bonda rychle převlékám z ležérního Linuxáckého stylu do obleku a směřujeme k Vinohradskému Divadlu.

Dnešní den završíme shlédnutím Čapkova divadelního kusu „Loupežník“. Po odhalení opony divák shlédne černobílé filmové uvedení do děje. Hned po tom, co se na scéně objevila Hana Maciuchová a Jaroslav Satoranský si vzpomenu ještě na Karakoše a Trautumberka ale to je přece jiná pohádka. Obsahem jeviště jsou v podstatě tři věci, telegrafní sloup, lavička a opevněný dům podobný tomu z Abottabádu. Hra vypráví příběh o lásce dcery pana profesora a loupežníka. Postava loupežníka je ta která všechno spojuje, no zkrátka podle mého názoru „Čapkovská“. Z kritiky jsem věděl, že divadlo pod vedením Tomáše Töpfra, hru nastudovalo trochu specificky. Hra člověka nutí se zamyslet, ukazuje střed mládí a staří. Ale končí to prozřením všech účastníků díky znovunalezení ztracené dcery. Asi jsem obsah hry prozradil ale i tak vřele doporučuji všem si na vinohradského Loupežníka zajít.