Sobota ráno, už nemohu dospat, tak vyrážím směr Praha, Plzeň,
Regensburg, Mnichov, Kufstein (tam se to pěkně objede mimo 1,5 km Rakouské dálnice…),
Kitzbühel, Mittersill... Obvyklá kolona před Kufstein, po několika chvilkách mě
to přestane bavit, tak to objíždím lovím kešule a dávám si oběd. Stejně je to
pohoda jet sám, nikdo mi nediktuje (kromě německé neomezené rychlosti na
dálnici), zda jedu moc pomalu nebo moc rychle… No nutno konstatovat, že O3 s jednaosmičkou
jede rozhodně lépe než 1,4TSI, ale benzín (v tomto režimu jízdy) ji chutná jak zkušenému
pijákovi cokoli s obsahem alkoholu. Od Kufsteinu mi dělá společnost
telefonicky kolega, který právě dokončil svou verzi mini operačního systému,
kdesi nad rybníkem Vidlákem, už se těším na další podrobnosti. V Uttendorfu
se ubytovávám v house Monika, majitel umí snad ještě hůř anglicky než já, ale snídani jsem ho zlomil na 7:30, chudák bude muset stávat o hodně dřív a v neděli…
Procházím se po této malebné vesničce i okolo říčky Salzach, potom ke sportovištím
a pěknému jezírku, pak na náves, z části pokrytou močůvkou, no jsme v Rakousku
tom nádherném. :-)
Neděle
po snídani šup šup do Kaprunu,
nejprve k soutěsce, do infocentra přečerpávacích elektráren a potom dál k
jezeru nad soutěskou, ale před parkovištěm u lanovek na ledovec GletscherJet.
Pěkná procházka ospalým ránem okolo jezera. U parkoviště pro návštěvníky přehrady
mě paní otáčí, že zde mají jednou ročně bikeři event a to zrovna dneska. Mohu
prý počkat do dvanácti a potom to už půjde nebo jít pěšky, ale mluvila o čtyřech
hodinách, takže Snežkovské dilema naruby. Uvažuji zda se to dá stihnout, určitě
bez té farraty na Grossglockneru. Jedu se tedy podívat do Kaprunu k hradu, nacházím
pomník s rudou hvězdou a procházím se okolo hradu, dávám si oběd a zjišťuji, že
to čekání nebylo tak strašné (to hledání kešek prostě nějaký čas zabere…).
Rychle si vše potřebné zabalit, od posledně si mlhavě pamatuji, že by se mělo
nejlépe zaparkovat až nahoře abych nemusel cupitat všechna patra nahoru, ale na
tušení jsem nedal, takže po schodech nahoru a vyrazit k pokladně, i tak je zde
už trochu fronta, ale jde jim to od ruky, takže stojím před budovou s lístkem za
22 EUR a autobus zrovna zavřel dveře, hodím po řidičovi prosebným úsměvem a už
pěkně děkuji a řítíme se tunelem k dolní stanici plošiny. Cesta plošinou už není
na podruhé tak pozoruhodný technický zážitek jako poprvé, ale i tak to jde. :-)
Nahoře na nás čekají autobusy, které nás dovezou až k horní přehradě. Tam se jen
rychle rozhlédnu a udělám pár fotek a jde se k ferratě MoBo 107, takže k patě
hráze, zde je lánový vrátek, který mě doveze až k té betonové mase. Zde ani
nemusím čekat na další ferratisty, protože z vrchu hráze mám přihlížejících
habaděj až mě takové obecenstvo přivádí do rozpaků a pokud bych náhodou spadl,
tak by jistě někdo zavolal pomoc a ještě bych měl spoustu foto i video
dokumentace pro pojišťovnu. Ferrata je to lehká, z pravé strany hráze (proti
proudu) se postupně traverzuje na druhou stranu, kde je lanový most. Většinou
jsou zde malé chyty jako na umělé stěně párkrát dřevěný žebřík a na konci se cesta
rozdvojuje, volím pochopitelně tu náročnější (co kdyby nahoře přihlížela třeba
nějaká sličná dívenka, že :-). Najednou lano končí a je potřeba se zhoupnout na
druhou stranu cca pět metrů, navijáček šikovně lano vrátí do původní polohy pro
dalšího lezce (musel jsem si tento úsek, jako většina, dát ještě jednou). A to je konec, naštěstí na výčnělku mezi dvěma hrázemi už je nová
ferrata (klettersteig höhenburg), dám si ji rovnou dvakrát. Při sestupu mě udivuje jak jsou všichni co teprve
jdou nahoru udýchaní… :-) Dole u restaurace slyším češtinou komentovaný můj
výkon, nabízím, že jim set půjčím, ale prý se jim dělá špatně jen z toho když
mě pozorují. Uvažuji, zda bych si z časových důvodů mohl ještě jednou
dovolit vyběhnout hráz, německy mluvící dvojice mě pouští za chvilku zde
potkávám skupinku Čechů, tak si spolu chvilku popovídáme, děkují, že jsem je upozornil
na to, že dva mají opačně sedáky… A už jedu autobusem dolů spolu s alpinisty,
kteří se stanou doplňkem pro arabské fotky naštěstí mě si o pózování nepožádali…
Z Kaprunu jedu do Zell am Zee a potom údolím na Grossglockenr
strasse, paní mi poradí, teda na můj výslovný dotaz, že při návratu je možné si
dokoupit zpáteční kupón jen za 12 EUR dobrý tip, škoda, že se nezmínila, že
když bych počkal půlhodinku tak bych platil místo 36 EUR jen 26 EUR. Ale kdo by
to počítal, že. :-) Ale to už si vychutnávám onu klikatou cestičku až do 2 504
metrů nad mořem, v kopci předjíždím jen jednoho trojkového bavoráčka který
vážně nezdravě kouří… V klikatých zatáčkách je zadní víceprvek jednaosmičky vážně znát. Nahoře
běhají sice mračna, ale Glockner se občas ukazuje, také zde potkávám testovací
vozy čínského Volva, dle popisků a měřících zařízení na kolech testují brzdy.
Cestou dolů jedu skoro úplně sám, protože v protisměru už auta nahoru jet
ani nemohou, protože je už zavřeno. Jediné co už nestíhám je vyhlídka France
Josefa, ale cestou zpět se sem jistě podívám. Po chvilce jízdy už projíždím
podvečerním Lienzem a pokračuji do k ubytování, diví se, že jsem přijel
sám a ještě o den dřív, prý. Ukazuji jim rezervaci, po chvilce bádání zjišťuji,
že penziony Klause jsou tu dva, jinak jsou tu ještě asi další dva domy, jeden
hrad a nic víc. Takže to už mě s úsměvem vítá paní Trojerová milá a
starostlivá učitelka němčiny. Jako bonus mi každý den přináší čerstvé mléko, no
bezva. Prý na GrossGlockner strasse ještě nikdy nebyla… O naší domovině se
nejprve zmíní, jako o Československu. :-)
Také jsem se ještě stavil v Kaprunu v kapličce vzpomínce uhořelým ve vláčku, který jezdil na ledovec. Smutná to událost, bohužel hory si vybírají svou daň. Překvapilo mě, že zde mají i v češtině napsáno "památce obětem požáru", to mě připadne hrozné, když to bylo technickým "hoštaplerstvím hodné Sovětské jaderné elektrátny".
Pondělí
Skoro celý den prospím a snažím se zbavit chřipky, jen odpoledne
si jedu do nádražní lékárny „Bahnhofsapotheke“ pro acylpyrin, preventivně jsem
si připravil název kyseliny acetylsalicylová bohužel mladá slečna netuší o co
se jedná. Se starší lékárnicí se domluvíme na Aspirinu.
Úterý
Dnes už by to mohlo být lepší, ale stejně nic moc, dělám si tedy
procházku k nedalekému hradu s věžičkou nad ním, jo už to bude lepší…
Středa
Dnes se vydávám k vesničce Ötting, kousek dále je via ferrata,
pardon kletersteingh s názvem ÖTK začíná u starého mlýna zde si povídám se
skupinkou Čechů s hejnem malých dětí, ferratu si dám ještě jednou. To se
zase potkávám asi se skupinkou Maďarů. Cestou zpět si udělám zajížďku prohlížím
si letišťátko s připraveným žlutým záchranářským vrtulníkem, naštěstí
nikam letět nemusel. V Lienzi nejedu centrem, ale vezmu to přes řeku a
projdu se po městě a když už jsem tady, tak jedu po druhé straně řeky několika
vesničkami, kde si fotím zajímavou kombinaci muškátů na balkonech a fascinující
štíty zdejších hor. Cestou jsem jel kolem soutěsky Galitzenklamm, mají to
rovnou pět klettersteigů, to bude plán na čtvrtek.
Čtvrtek
Jak bylo již napsáno, dneska zaplatíme 5 EUR za vpuštění do soutěsky
a začneme stejnojmennou ferratou, která vede přímo soutěskou, takže cítím tu
vodní tříšť z vodopádů nad nade mnou, lezeme společně s nějakou starší
ženou, po chvilce jejímu tempu nestačím, to jistě ta chřipka. :-) Kletersteig
končí pod vyhlídkovou dřevěnou lávkou odkud nás opět pozorují nelezoucí, ale
ohelmení návštěvníci soutěsky. Dále pokračuji za onou ženou na ferratu Adrenalin,
je to Eko tedy dost těžká cesta. V romantickém místě si u koryta řeky
dávám svačinku, však se také bude enegie hodit i moje předlezkyně už neleze tak
rychle jako před chvilkou… Nalezli jsme celkem 250 výškových metrů a délka
ferraty je 560 metrů ještě, že jsou nahoře dvě lavičky, kochám se nejprve
štítem hory, který je součástí masivu, kam bych se rád vydal zítra. Potom se
dívám do údolí směrem na Lienz a to už mě čeká dle popisu asi 1,5 hodinky dolů.
Dole potkávám skupinku lidí, kde se na mě tak pěkně usmála jedna tmavovláska.
Až potom se znovu potkáme a dle vybavení zjišťuji, že jsou to Češi, prý z Plzně.
Už si říkám, že to Éčko bylo vážně dost, ale když vidím ten můstek na ferratu s názvem
Dopamin, ale je to taky Éčko… No tak už lezu… je to jen pár, tedy 150 výškových
metrů… A navíc na konci je pěkná lavička s výhledem, po docela slušné
trošce námahy tam sedím a po chvilce mě dohání asi Rakušan, ale na lavičku
kašle. Jdu tedy za ním dolů je to áčko-béčko jen v jednom místě céčko. No
a vlastně jsem si neprohlédl všechny ty atrakce v lanovém parku, tak už
poněkolikáté procházím pokladno a pokladní jen přikyvuje. Ale když jdu okolo
nástupu na Endorphin-kttersteig je to Céčko, tak na závěr. V polovině tedy
za žebříkem to vzdávám protože bych se za bouřky nerad držel nádherného hromosvodu, ale předlezkyně pokračuje, na sestupové ferratě se opět setkáváme a s pocitem
bezpečí se dole odcvakávám a co nejrychleji vzdaluji od hromosvodu. Akorát
začalo nádherně pršet, ale to mi vůbec nevadí, už sedím v autě a v apartmánu
si dávám večeři.
Pátek
To byl teda den, pršelo a vůbec bylo nádherně ošklivo. Tak jsem alespoň vyrazil na výlet do vesničky odkud většina lidí vyráží pokořit samotný Grossglockner, tedy do Kals am Großglockner, bohužel Lienz byl nádherně ucpaný, ale nakonec jsem se ale odpojil na kruhovém objezdu a vydal sem proti proudu řeky Isel až do Kienburgu, kde se začíná klikatit cesta do Kalsu. Na úvod nás přivítá nádherný vodopád potom samotné městečko. Shodou náhod (díky hledání keší) jsem se podíval přímo k chalupě kde ..., to se bohužel ztratilo v německém překladu. Prošel jsem se ke skalní kapličce a chtěl jsem se podívat až k Lucknerhaus, ale vzhledem k mlze to bohužel nemělo moc cenu.
Sobota
Ano dnes si to vynahradíme, dnes jsem se pokusil vstát "brzo ráno" a hned jsem vyrazil směr Lienz, ale včas jsem odbočil a vydat se směrem k Karlsbader Hütte, kde je nádherné jezero "Laserzsee" a hlavně odsud se nastupuje rovnou na několik ferrat. Zvolil jsem tu na vrcholek Seekofel, což je druhá nejvyšší hora místních alp. Jen samotná chata a přilehlé jezírko se nachází v nadmořské výšce 2260 metrů nad mořem. Poté stačí chvilku stoupat do sedla odkud samotná ferrata začíná. Místy jsem potkával protijdoucí, ale na vrcholu jsem byl úplně sám a také jsem si to náležitě užíval. Uvidíme, zda se alespoň jedna fotka povedla. :-) Až sem pojedu příště, tak už díky tomu, že jsem si úmyslně zvolil jinou zpáteční cestu od chaty k parkovišti, že je lepší od parkoviště vyběhnout na nádhernou louku se dvěma chatičkami ve výšce nad dva tisíce metrů, potom si vylézt ferratu Zillinkopfe a tím pro tuto chvíli stoupání končí. Nyní se jde téměř po vrstevnici až k chatě. Zde je lepší Pannorama ferrata, která vede přes několik vrcholů až na Große Sandspitze (2 770 mnm) což je nejvyšší hora zdejší oblasti Alp.
